Vděčnost za umění, přátelství a druhé šance

V životě potkáme lidi, kteří přijdou a odejdou, aniž by zanechali hlubší stopu. A pak jsou tací, kteří nám změní život navždy. Jedním z těch vzácných lidí v mém životě je Gábina Sekerešová – arteterapeutka, díky níž jsem si uvědomila, že umění není jen prostředkem vyjádření, ale i cestou k uzdravení.

Setkaly jsme se v době, kdy jsem byla na dně. Během mého prvního pokusu o léčbu závislosti na alkoholu jsem se ocitla na psychiatrii v místnosti plné obrázků, štětců a keramiky, ale sama jsem si tehdy neuměla představit, že by právě toto mělo být něco, co mi pomůže. Gábina však viděla něco, co jsem já sama v sobě už dávno pohřbila – talent, který jsem kdysi měla, ale který zmizel pod nánosem bolesti, sebedestrukce, chaosu a alkoholu.

Nejenže mě učila technicky – ukazovala mi různé způsoby, jak zacházet s tužkou, uhlem, jak pracovat se světlem a stínem, ale hlavně mi ukázala, že umění není jen o technice.

Umění jako lék

Arteterapie není jen o malování. Je to hluboký proces sebepoznání. Když jsem se ocitla před prázdným papírem, bylo to jako zrcadlo mého vlastního nitra. Nešlo jen o to vytvořit něco vizuálně hezkého – šlo o to dát svému vnitřnímu světu tvar. A to je něco, co mě Gábina naučila.

Nechala mě hledat vlastní cestu, ale zároveň mi jemně ukazovala, jak ji najít. Podporovala mě, když jsem si nevěřila. Věděla, kdy mě nechat tvořit v tichu, a kdy naopak říct ta správná slova, která jsem v tu chvíli potřebovala slyšet. A právě v tom byla její síla – nejen jako umělkyně, ale i jako člověka.

Přátelství, které přetrvalo

Když jsem z léčby odešla, mohla to být jen uzavřená kapitola. Ale nebyla. Protože to, co Gábina do mého života přinesla, neskončilo odchodem z terapeutické místnosti. Naše cesty se neoddělily, naopak jsme zůstaly v kontaktu. A co je ještě krásnější – mohu s ní i dnes čas od času spolupracovat na výstavách, které organizuje.

Někdy se stane, že potkáme někoho, kdo nám ukáže směr ve chvíli, kdy jsme ztracení. A právě proto cítím obrovskou vděčnost za to, že jsem mohla Gábinu poznat. Že mi pomohla objevit to, co jsem v sobě kdysi měla, ale zapomněla na to. A že dnes mohu dělat to, co miluji – tvořit.

Doufám, že toto přátelství vydrží ještě dlouho. A že naše spolupráce budou nejen oslavou umění, ale i připomínkou toho, že skrze tvorbu se můžeme uzdravit, najít sami sebe a třeba i inspirovat někoho dalšího, kdo právě hledá svou cestu.

Děkuji, Gábino. Za všechno.