2. část: Když jistota bolí víc než nejistota

Jak jsem psala v předchozí části, rodiče mě v malování podporovali. Chvíli jsem chodila do výtvarného kroužku, protože ve hře byla i umělecká střední škola. Možná, kdybych tehdy víc věřila svému vnitřnímu hlasu. Možná, kdyby mě nesvázal ten paralyzující strach z talentových zkoušek. Možná, kdyby... Ale "možná" a "kdyby" už nic nezmění.

Zvolila jsem cestu, která se zdála být bezpečná. Ekonomie. Čísla místo štětců, tabulky místo emocí. Cesta, která slibovala budoucnost, jistotu, výplatu. Něco, co se dá obhájit. Doma se tomu říkalo "rozumné rozhodnutí". Jenže už během prvních týdnů mi bylo jasné, že jsem se vydala úplně opačným směrem, než kam mě to táhlo. Daňové zákony, účetnictví, paragrafy… měla jsem pocit, že žiju něčí jiný život. Ne že bych to nezvládla. Já to prostě nechtěla. A když člověk dělá něco, co nechce, den za dnem ztrácí kousek sebe.

V hlavě byl chaos. Pocit, že jsem selhala ještě dřív, než jsem vůbec stihla začít. Víkendy se staly únikem. Zpočátku nevinně – večírek, sklenička, smích. Vždyť to dělají všichni, ne? Jenže u mě to nebyla jen zábava. Byla to snaha otupit, zapomenout, umlčet vnitřní křik. Ten křik, co mi šeptal, že tohle nejsem já. Že předstírám. Že se den za dnem vzdaluji od sebe.

A alkohol tomu rozuměl. Neptal se. Neposuzoval. Jen přinesl krátké ticho. Klid na pár hodin. Iluzi, že všechno je v pořádku. V té době jsem ještě netušila, že právě tenhle tichý spojenec se brzy stane mým největším nepřítelem.