1. část: První vdech iluze

Jak jedna cigareta změnila víc, než jen chuť vzduchu

Kdy vlastně začíná dospívání? V osmnácti? V patnácti? Nebo už ve chvíli, kdy poprvé zatoužíme být něčím víc, než ve skutečnosti jsme? Možná je to právě tehdy, když máme pocit, že už rozumíme světu – i když jsme z něj za chvíli úplně ztracení.

Na prvním stupni jsem byla premiant. V sešitech jsem měla samé jedničky a po jejich okrajích načrtnuté kresby, které neměly s výukou nic společného. Milovala jsem tvoření. Byla jsem ta tichá, co nepotřebovala být vidět. Stačila mi jedna dobrá kamarádka a svět byl v pořádku.

Jenže pak přišel druhý stupeň. A s ním jakási potřeba patřit někam jinam. Do jiného světa. Do party, kde nebylo důležité mít jedničky, ale být "někdo". Ve chvíli, kdy jsem se dostala mezi starší spolužáky, kteří už dávno objevili kouzlo cigaret, začal se pomalu měnit i můj svět.

Pamatuju si ten moment, kdy jsem si řekla: "Já nikdy kouřit nebudu." Vážně jsem tomu věřila. Ale když jsem pak stála s partou za školou a cítila tu touhu zapadnout, být přijatá… přestalo to být tak jednoznačné. První cigareta mi přišla nechutná. Ale dala mi něco, co jsem v tu chvíli potřebovala víc než zdraví – pocit, že tam patřím. Pocit, že jsem dospělá. I když jsem byla jen blbá.

A najednou už jsem nebyla jen ta tichá, kreativní holka s vyznamenáním. Učitelé nás začali vnímat jinak. Najednou jsme byli ti problémoví. Ti, co se flákají. Ti, co kouří za rohem. Byli jsme středem pozornosti – ale úplně jinak, než bych si tehdy přála.

Možná to zní jako drobnost. Jedna cigareta. Ale právě tam někde začal první krok jinam. Směrem, který tehdy vypadal jako dobrodružství. Jen jsem ještě netušila, kam až mě zavede. 

Pokračování příště...